Maxmilián byl nejstarším synem Zikmunda (II.) Dietrichsteina a Johanny van der Leiter, z původem italského rodu della Scalla. Narodil se v červnu roku 1596. Roku 1602 zemřel jeho otec Zikmund a jeho matka Johanna se roku 1607 podruhé provdala za Jiřího Zikmunda Lamberga. Maxmilián a jeho mladší sestra Markéta Františka byli proto vychováváni pod bdělým dohledem svého strýce, kardinála Františka Dietrichsteina (1570–1636).
Na císařském dvoře začínal Maxmilián jako páže u arcivévody Albrechta (1559–1621). Po svém stejnojmenném strýci zdědil po roce 1611 rytířství calatravského řádu a výnosy španělské komendy v Alcanez. Roku 1612 byl jmenován říšským hrabětem a roku 1613 se stal štolmistrem císaře Matyáše (1557–1619).
Roku 1618 se v Lednici oženil s Annou Marií Liechtenstein, nejstarší dcerou pozdějšího českého místodržitele Karla I. Liechtensteina. Toto příbuzenské spojení dvou v té době téměř nejmocnějších katolických rodů v českých zemích krátce před vypuknutím náboženských konfliktů jasně demonstrovalo příslušnost obou rodů ke katolickému a císařskému táboru.
Maxmilián i po svatbě pomalu ale jistě stoupal na žebříčku dvorských funkcí. Stal se hofmistrem císařovny Eleonory (1598–1655), od roku 1622 druhé manželky císaře Ferdinanda II. (1578–1637).
Nejpozději roku 1624 začal kardinál Dietrichstein pro svého synovce usilovat o zisk řádu Zlatého rouna. Jeho v tomto ohledu dlouho neúspěšnou snahu demonstrují dopisy, které si kardinál vyměňoval se svou sestrou Beatricí, žijící ve Španělsku. Maxmilián nakonec získal řád Zlatého rouna až dva roky před kardinálovou smrtí, roku 1634. Místo řádu Zlatého rouna pamatoval císař Ferdinand II. na Maxmiliána Dietrichsteina s jinými poctami. Roku 1629 to byl palatinát a roku 1631 byl na něj jako na adoptivního syna kardinálova přenesen dědičný titul říšského knížete.

Po smrti svého strýce kardinála Františka Dietrichsteina se Maxmilián ujal správy zděděných statků, neobyčejně rozrostlých pobělohorskými konfiskacemi, ale také zatížených řadou pohledávek. Navíc Maxmilián zdědil rodový majetek v době probíhající třicetileté války a hospodářského úpadku. Proto musel některá panství prodat, což se týkalo Žďáru nad Sázavou, Nového Města na Moravě, Studence a panství Steinabrunn v Rakousku.
Roku 1637 zemřel císař Ferdinand II. Císařská přízeň však zůstala Maxmiliánovi nakloněna i nadále – nový císař Ferdinand III. (1608–1657) jej hned po svém nástupu na trůn jmenoval moravským zemským hejtmanem.
V dubnu roku 1640 zemřela Maxmiliánova první manželka Anna Marie, rozená Liechtenstein, se kterou měl třináct dětí. Již půl roku poté se oženil podruhé. Z manželství se Sofií Agnes Mansfeldovou, jednou z dvorních dam ovdovělé císařovny Eleonory, se narodilo dalších šest dětí.

V letech 1645–1952, v nesnadné době vrcholící třicetileté války, působil Maxmilián jako císařův diplomat v Bavorsku a Polsku. Snažil se získat polského krále Vladislava IV. (ze švédské dynastie Vasovců) pro spojenectví s císařskou stranou. Neuspěl, Vladislav IV. zůstal věrný švédské straně. 1645 Švédové zvítězili v bitvě u Jankova a vydali se na Vídeň. Cestou, 6. dubna 1645, přepadli a dobyli neozbrojený Mikulov. Město zůstalo v jejich rukou celý rok a bylo osvobozeno 2. dubna 1646 nočním útokem provedeným spojenými silami Raduita de Souches a Ferdinanda Liechtensteina. Okupace znamenala pro město bídu, hlad a strádání, těžkou situaci ještě po odchodu Švédů znásobila epidemie moru. Pobytem Švédů silně utrpěl i zámek, vykradený a poničený. Zmizela i slavná kardinálova knihovna, kterou Švédové odvezli královně Kristině.
Roku 1648 byl konečně uzavřen mír. Maxmilián se mohl věnovat správě zničeného majetku a své vrcholící kariéře. V letech 1648–1649 byl hofmistrem druhé manželky císaře Ferdinanda III., Marie Leopoldiny (1632–1649), a od roku 1650 až do své smrti byl hofmistrem císaře Ferdinanda III.

Maxmilián Dietrichstein zemřel v listopadu roku 1655. Dva starší syny, Ferdinanda a Maxmiliána, stihl ještě uvést k císařskému dvoru, dcery z prvního manželství promyšleně vyvdal do vysoko postavených rodin pohybujících se kolem císařského dvora. Pro svého syna Ferdinanda vytvořil na císařském dvoře příbuzenskou síť, kterou Ferdinand později dál vhodně rozšiřoval a která měla ve třetí čtvrtině 17. století za císaře Leopolda I. na dvoře velký vliv.

Po ukončení třicetileté války se Maxmilián snažil pomoci zbídačelému Mikulovu. Nechal obnovit městská privilegia a podporoval stagnující rozvoj vinařství. Podle pokynů kardinálovy závěti měl Maxmilián dokončit stavbu mikulovské lorety. Kolem vlastní loretánské chýše tak vznikl kostel sv. Anny s pravoúhlým chórem (který byl dokončen rok po Maxmiliánově smrti). Autorem architektonického projektu byl Giovanni Giacomo Tencalla, jeho bratr G. Tencalla spolu s dalšími umělci vyzdobil interiér kostela i loretánskou Svatou chýši bohatou štukaturou. Podobu loretánského kostela dnes známe jen z druhotných materiálů, protože byl zničen rozsáhlým požárem roku 1784.

Zdroje: B. Baďura: Markýza de Mondéjar, Jižní Morava 2004, 2005