František Serafinský Josef Karel Jan Nepomucký Quirin Dietrichstein se narodil jako třetí z osmi dětí Jana Karla Dietrichsteina a Marie Kristiny, rozené Thun-Hohenstein. Vychovával jej mikulovský probošt Jean du Four, přítel jeho matky a osvícenec, který se ve svém svěřenci snažil rozvíjet stejnoměrně ducha i srdce.
Po ukončení studia zahájil František Josef vojenskou kariéru v řadách ženijního sboru, do kterého vstoupil jako nadporučík ve věku 20 let. V březnu 1788 byl povýšen na setníka, v září 1789 obdržel dekret majora a byl jmenován pobočníkem Alberta Sasko-těšínského. Při útoku na pevnost Valenciennes 25. července 1793 se z vlastní iniciativy postavil do čela útočné kolony a byl mezi prvními, kdo překonali urputně bráněné opevnění. Poté se mu povedlo uhájit pozice získané rychlým postupem, a tím podstatně přispěl k rychlé kapitulaci pevnosti. Za svůj výkon byl odměněn rytířským křížem Řádu Marie Terezie. Roku 1796 postoupil na post generálmajora a zároveň se začal věnovat diplomacii – jako vyslanec působil postupně u dvorů v Berlíně, Mnichově a později v Petrohradě, kde se mu podařilo přesvědčit cara Pavla I. o nezbytnosti vojenské pomoci Habsburkům proti Napoleonovi.
V červenci roku 1797 se František Josef v Pavlovsku (letní sídlo u Petrohradu) oženil s hraběnkou Alexandrinou Šuvalovovou. Rok po svatbě se jim narodil syn Josef, avšak manželství se záhy nato rozpadlo.
Roku 1800 se František Josef vrátil do armády a účastnil se protinapoleonského tažení v Německu. Byl přesvědčeným zastáncem expanzivní politiky tehdejšího ministra zahraničí svobodného pána Franze Thuguta (1736–1818). Když v roce 1801 nahradil Thuguta ve funkci státního kancléře hrabě Cobenzl, byl údajně knížeti Dietrichsteinovi nabídnut post ministra zahraničí. Ten však odmítl, rozhodl se pro odchod ze státních služeb a načas se zcela stáhl z veřejného života.

Stranou válečných konfliktů nezůstalo ani hlavní rodové panství Dietrichsteinů, Mikulov. Roku 1798 prošli Mikulovem vojáci poprvé – byly to ruské jednotky směřující pod vedením generála Suvorova do Itálie.
V prosinci roku 1805, po bitvě u Slavkova, měl být na zámku v Mikulově vyjednán mír mezi Francií a Rakouskem. Na mikulovský zámek přijeli diplomaté Johann Liechtenstein a Maurice Talleyrand, 12. prosince se objevil i Napoleon se svitou svých generálů. Jednání se účastnil i František Josef Dietrichstein. Protože však v Mikulově vypukla epidemie tyfu, musela být jednání přeložena a mír byl nakonec podepsán v Bratislavě.
Druhá francouzská okupace Mikulova se odehrála roku 1809. Francouzi vtrhli do města 10. září 1809, když stíhali po bitvě u Wagramu ustupující rakouská vojska. 15. září 1809 na zámku v Mikulově opět přespal Napoleon, který směřoval do Brna. Pobyt francouzských vojsk na jižní Moravě se protáhl na několik měsíců, než došlo k sepsání dalšího míru. Pro jihomoravská dietrichsteinská panství znamenala tato okupace velké škody, kvůli kterým kníže František Josef roku 1818 prodal panství Židlochovice a Hrušovany.
Závěrečný odlesk napoleonských válek padl na Mikulov roku 1814, kdy zde František Josef Dietrichstein hostil ruského cara Alexandra I. a pruského krále Bedřicha Viléma III., kteří cestovali na vídeňský kongres.

Během tohoto pro Mikulov náročného období František Josef Dietrichstein strávil delší čas v Anglii. Stala se pro něj vzorem moderního státoprávního uspořádání a získal zde řadu nových ekonomických znalostí, které pak na svých panstvích úspěšně prosazoval.

Císař František II. povolal knížete roku 1809 zpět do monarchie a jmenoval ho do funkcí vrchního hofmistra arcivévody Františka d'Este (1774–1846) a dvorského komisaře v Haliči, kde František Josef působil až do uzavření Vídeňského míru v roce 1815.
Matce Františka d'Este, Marii Beatrici, prodal roku 1811 František Josef dietrichsteinský palác (dnes známý jako Palais Modena), který přinesla do rodiny věnem Barbora z Rottalu roku 1515.
František Josef Dietrichstein byl velmi složitou osobností, vyvolávající často kontroverzní reakce. Na protest proti Metternichově represivnímu režimu se pokusil ve Vídni znovu založit zednářskou lóži, která však byla za policejní asistence rozpuštěna. Tento čin, stejně jako jeho pohrdání a opakované posměšky na adresu kancléře Metternicha a policejního ministra Josefa Sedlnitzkého, vynesl knížeti nedůvěru císaře a konzervativních aristokratických kruhů. Díky svému sebevědomí dokázal František Josef způsobit řadu politických i společenských skandálů – jejich vrcholem bylo odmítnutí Řádu zlatého rouna. Znechucený represivní politikou vedenou Metternichem František Josef Dietrichstein znovu opustil státní služby a stáhl se do soukromí.

Ve třicátých letech 19. století se František Josef Dietrichstein velmi zajímal o dějiny svého rodu. Podporoval bádání v dietrichsteinských archivech a inicioval kopírování portrétů z mikulovského sálu předků, které následně vyšly tiskem v podobě grafického alba. Nechal sepsat inventář obrazů z mikulovského zámku a poškozené malby dal restaurovat. Roku 1838 koupil František Josef hrad Dietrichstein, od něhož rod odvozoval své jméno, a zrekonstruoval jej. V Mikulově nechal na místě zchátralého a vyhořelého kostela sv. Anny v letech 1845–1852 postavit rodovou hrobku. Architektem úprav byl Heinrich Koch, který byl také autorem neoklasicistní přestavby dietrichsteinského paláce na Währingerstrasse.

František Josef Dietrichstein byl také velmi schopným hospodářem starajícím se o rozvoj svých statků. Nedostatek hospodářské prozíravosti se u něj projevil jen v případě stavby železnice, která měla spojit Brno a Vídeň. Františka Josefa předběhli Liechtensteinové a hlavní železniční tah byl tak v letech 1838–1841 postaven přes Břeclav, což pro Mikulov znamenalo postupný obchodní úpadek.
František Josef Dietrichstein se až do konce svého života živě zajímal o vědu a umění, proslul svou dobročinností a mecenášstvím. V době, kdy se nejvyšší rakouská aristokracie s pohrdáním odvracela a izolovala od soudobého života, kníže Dietrichstein ve svém paláci pořádal setkání s umělci, vědci a významnými osobnostmi vídeňského života. Roku 1850 mu byl radou města Vídně jednomyslně propůjčen diplom čestného občana. V diplomu byl nazván „otcem a největším dobrodincem nouzí trpícího obyvatelstva Vídně”, na jehož podporu poskytoval dlouhá léta svou rentu rytíře Řádu Marie Terezie.

František Josef Dietrichstein zemřel ve Vídni v červenci roku 1854 ve věku úctyhodných 87 let. Byl pohřben na vídeňském všeobecném hřbitově sv. Marxe, tak jak to stanovil ve své závěti. V rodinné hrobce v Mikulově bylo pohřbeno pouze jeho srdce.

Zdroje: Jiří Kroupa. Alchymie štěstí. Era 2006.
Petr Mašek. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Mladá Fronta 2003.
Jan Županič, František Stellner, Michal Fiala. Encyklopedie knížecích rodů Zemí koruny České, Praha 1991
Dietrichstein. In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreichs. Dritter Teil. Wien 1858. s. 295-305.
Feyfar, M. Die erlauchten Herrn auf Nicolsburg. Eine geschichtliche Studie auf Original Urkunden begründet. Wien 1879.