František Serafínský se narodil v Madridu jako nejmladší ze tří synů Adama Dietrichsteina a Margarity, rozené da Cardona. Od raného věku byl určen pro církevní dráhu. Studoval nejprve u jezuitů v Praze a pak na německé koleji v Římě (1588–1591), kde si jej velmi oblíbil kardinál Aldobrandini (od roku 1592 papež Klement VIII.). Čtvrtého října 1597 byl František vysvěcen na kněze a 3. března 1599 jej papež jmenoval kardinálem. 28. května 1599 jej olomoucká kapitula na návrh papeže zvolila biskupem olomouckým, 21. června byl jmenován papežským legátem „a latere” a 7. září, krátce po své neúspěšné diplomatické misi v Miláně, odcestoval z Říma ujmout se svého úřadu.

V říjnu 1599 kardinál v Kroměříži převzal správu rozvrácené a zadlužené diecéze. Soustředil se na stabilizaci její finanční situace, obnovoval biskupská privilegia a zahajoval první rekatolizační snahy, což se neobešlo bez střetů s protestanty a s panstvem, které mu odpíralo biskupská privilegia a kladlo odpor rekatolizaci. Kardinál odmítal svobodu vyznání, upřednostňoval však nenásilnou rekatolizaci. Základním předpokladem úspěchu pro něj bylo posílení počtu kněží a zejména jejich kvalitní vzdělávání. Zreformoval proto staré kněžské konventy a začal rozšiřovat síť klášterů, zvláště jezuitských, františkánských a kapucínských, ze kterých vytvářel centra rekatolizace. V roce 1606 založil františkánský klášter v Kroměříži a kapucínský v Brně, 1611 kapucínský v Mikulově, roku 1615 ženský františkánský klášter v Brně a 1617 kapucínský ve Vyškově. Sám také osobně kázal v kostelech a během své práce – pro tehdejší preláty netypicky – se nevyhýbal ani chudině. Osobním příkladem a zlepšením vzdělání duchovních se mu podařilo dosáhnout velkého počtu konverzí.
Kardinál byl nesmírně činorodý. Roku 1602 byl zvolen náměstkem zemského hejtmana moravského, dva roky nato byl jmenován protektorem Čech a dědičných císařských zemí. Od března do počátku června 1605 pobýval v Římě při volbě nového papeže. V druhé půli roku 1605 se s biskupskými jednotkami podílel na obléhání Skalice, kam byla z Moravy vytlačena vojska Štěpána Bočkaje (1557–1606), vůdce stavovského povstání v Uhrách, se kterým pak bylo v říjnu uzavřeno příměří. Kardinál byl poté pověřen velením nad vojsky poslanými z Čech na obranu moravsko-uherských hranic. Roku 1607 jej za hrdinskou obranu Moravy císař Rudolf II. jmenoval nejvyšším hofmistrem a prezidentem tajné císařské rady a povolil mu jako biskupu olomouckému razit mince.
Roku 1608 provedla moravská protestantská šlechta vedená Karlem starším ze Žerotína převrat, obsadila klíčová místa státní správy a postavila se na stranu císařova bratra Matyáše. Zároveň prohlásila kardinála Dietrichsteina nepřítelem země. Ten prokázal velkou diplomatickou obratnost, když se brzy nato stal hlavním zprostředkovatelem ve sporu obou bratrů. Nadále zůstával hlavním rádcem Rudolfa II., ale zároveň byl i rádcem Matyáše, který jej potvrdil ve všech jeho funkcích. Roku 1611 domluvil kardinál odstoupení Rudolfa II. a korunoval Matyáše za českého krále. O rok později jej oddal s jeho sestřenicí Annou Tyrolskou a korunoval ho podruhé jako císaře římského.

Po roce 1615, kdy odstoupil Karel starší ze Žerotína z postu zemského hejtmana, katolická strana postupně znovu ovládla nejvyšší úřady převážně protestantské Moravy. Kardinál se stal direktorem zemských peněz a krátce po českém stavovském povstání 1618 byl jmenován polním generálem všech vojsk Moravy.
V březnu 1619 zemřel císař Matyáš a kardinál byl povolán do Vídně jako poradce a důvěrník Ferdinanda II., kterého koncem roku korunoval německým císařem.
V dubnu 1619 vtrhlo na Moravu české stavovské vojsko a většina Moravy se přidala na jeho stranu. Stavovští ozbrojenci internovali kardinála v brněnské biskupské rezidenci. V červnu byla internace zrušena výměnou za slib, že kardinál neopustí Brno. Tomu se však povedlo uprchnout a zástupci moravských stavů obratem vydali usnesení, které jej označovalo za zrádce, a konfiskovalo veškeré jeho majetky. V únoru roku 1620 přijali vzbouření stavové Fridricha Falckého za svého panovníka a věnovali mu bývalá kardinálova panství včetně Mikulova. V listopadu roku 1620 v bitvě na Bílé hoře stavovská vojska s drtivou převahou zvítězila a obsadila i Moravu, kde koncem prosince moravský sněm kapituloval.
V lednu 1621 byl kardinál Dietrichstein jmenován gubernátorem a nejvyšším císařským komisařem na Moravě. Díky navrácení svého původního majetku a následujícím rozsáhlým konfiskacím se stal jedním z nejbohatších moravských šlechticů. Kromě toho z knih postupně konfiskovaných evangelíkům vytvořil v Mikulové jednu z největších a nejcennějších soudobých knihoven Evropy.
V květnu 1621 dal kardinál zatknout přední představitele odboje na Moravě. Císaři dodal 200 jmen hlavních provinilců. Na kardinálovo doporučení císař tzv. generálním pardonem omilostnil podstatnou většinu moravských rebelů, s výjimkou těch, kteří utekli za hranice. Koncem roku byl kardinál prostředníkem při jednáních s Gaborem Bethlenem, knížetem sedmihradským a vůdcem uherského protihabsburského povstání, se kterým v lednu 1622 uzavřel v Mikulově mír.

Kardinál zahájil nesmlouvavou protireformaci Moravy a ihned vyloučil všechny nekatolíky ze správy městských rad. Vypověděl ze země všechny novokřtěnce, pak následovali čeští bratři a všichni další nekatolíci. V listopadu roku 1624 uzavřel všechny nekatolické kostely a nekatolické kněze vypověděl za hranice. Nekatolickému obyvatelstvu dal na výběr mezi obrácením ke katolictví, nebo vystěhováním. V březnu roku 1628 vydal kardinál patent adresovaný šlechtě – do půl roku museli šlechtici přestoupit na víru, nebo opustit zemi. Na rekatolizaci aristokracie se kardinál chtěl podílet osobně – navštívil všechna větší města na Moravě, kde se snažil šlechtu přimět ke konverzi. V roce 1631 byla jeho systematická práce završena – díky jeho horlivosti byla Morava z větší části rekatolizována, výjimky se vyskytovaly jen vzácně na protekčních panstvích.
Císařské pocty na sebe nenechaly čekat – roku 1624 císař Ferdinand II. povýšil kardinála na říšského knížete s právem adoptovat dědice. V tomto roce byl kardinál také jedním z hlavních kandidátů na papežský úřad, nakonec však neuspěl.
V letech 1625–1627 vedl kardinál Dietrichstein společně s pražským arcibiskupem Arnoštem Harrachem redakci Obnoveného zřízení zemského. Na Moravě dál pokračoval v zakládání a obnově klášterů. V roce 1625 založil v Mikulově kolegiátní kapitulu. V této době také zesílila jeho averze vůči jezuitům, zvláště vůči jejich monopolu v oblasti školství. Proto v roce 1631 uvedl na Moravu, do Mikulova, školský řád piaristů, další kolegia založil ve Strážnici a v Lipníku nad Bečvou.
Roku 1634 byl kardinál jmenován do úřadu, o kterém dlouho snil – stal se protektorem Germanie (papežským správcem všech říšských církevních záležitostí).

Poslední roky života připravily kardinálovi hořká zklamání. Nejprve sklidil z Říma velkou kritiku za mír uzavřený roku 1635 se Saskem, který povoloval v Lužici existenci evangelické víry. Počátkem roku 1636 po něm císař žádal další zásoby obilí a prostředky na financování vojsk. Kardinál dobře znal kritickou situaci na Moravě, upozorňoval na to, že Morava je hospodářsky vyčerpaná, že postupně poskytla na vydržování vojsk víc prostředků než ostatní císařovy země dohromady. Cítil, že na císařském dvoře ztrácí svůj dlouholetý vliv, a byl zklamaný císařovou neochotou se za něj postavit – v srpnu roku 1636 totiž císař ustoupil tlaku říšské šlechty a nařídil kardinálovi rezignovat na post protektora Germanie.
Kardinál zemřel náhle 19. září 1636 ve věku 66 let ve své brněnské rezidenci. Pohřben byl podle svého přání bez zvláštních ceremonií v katedrálním kostele v Olomouci. Pohřbu se neúčastnil nikdo od císařského dvora, kardinála na jeho poslední cestě vyprovodil pouze synovec Maxmilián s rodinou, zástupci piaristů a mikulovský biskupský dvůr.

Svému sídelnímu městu Mikulovu vtiskl kardinál tvář přitažlivého renesančního města. Správu panství převzal po smrti bratra Maxmiliána v roce 1611. Hned na počátku své správy uvedl do města kapucíny. V sousedství jejich kláštera založil stavbu loretánské kaple, první v českých zemích, projektovanou italským architektem Giovanni Giacomo Tencallou. S loretou souviselo vytvoření poutního místa, obohaceného o soubor kaplí na Svatém kopečku, budovaných v letech 1623–1626. V roce 1622 dostal kardinál od papeže Řehoře XV. souhlas ke zřízení kolegiátní kapituly při kostele sv. Václava, posvěcené papežskou bulou v roce 1625. Do takového místa bylo možné převést v roce 1624 olomoucký biskupský dvůr. Tři roky nato přemístil kardinál do Mikulova biskupskou mincovnu. Za velmi důležitý zakladatelský počin považujeme založení piaristického kláštera s gymnáziem, ve kterém učila a studovala řada významných osobností vědeckého života rakouského soustátí. Idea zakladatele řádu Jana Calasanského poskytovat kvalitní vzdělání i chudým studentům se zde naplnila.
Vliv italské kultury, která působila na Františka Dietrichsteina v raném mládí, se projevoval ve všech jeho stavebních podnicích, zejména u staveb na Svatém kopečku, u lorety, v přestavbě zámku. Zámek, do té doby spíše pevnostní stavba, dostal za kardinála zcela novou podobu. Ze severního bastionu byl zřízen sál předků vyzdobený nástěnnými malbami. Přibyla obytná křídla s balkony zdobená pracemi italských štukatérů. Byla postavena budova divadla, ve kterém byly uváděny italské opery. Pod zámkem byla zřízena zahrada s květinami a citrusy. Jména tvůrců přestavby nejsou známa, předpokládá se však silný vliv G. G. Tencally.
František kardinál Dietrichstein usiloval vytvořit ze svého sídelního města centrum duchovního života a politické centrum Moravy. Změnil tvář města ke kráse a užitku.

Zdroje: Pavel Balcárek: Kardinál František z Ditrichštejna (1570–1636), gubernátor Moravy, České Budějovice 2007.
B. Baďura: Markýza de Mondéjar, Jižní Morava 2004, 2005.
Miroslav Koudela, Verbo et exemplo. Dějiny význačné kolegiátní kapituly a kostela sv. Václava v Mikulově. Regionální muzeum v Mikulově 2007.
František z Ditrichštejna, heslo in http://cs.wikipedia.org/wiki/