Zámecká zahrada v Mikulově je jedním z největších zahradních areálů hradního typu České republiky. Tvoří ji četné zahradní terasy, položené v různých výškových úrovních po obvodu Zámeckého kopce. Od svého založení na přelomu 16. a 17. století do konce druhé světové války patřila mezi významná díla zahradní architektury. Dlouhá poválečná desetiletí však nebyla udržována a téměř zanikla. V současnosti jsou jednotlivé zámecké terasy postupně obnovovány jejími správci a majiteli zámku - Regionálním muzeem v Mikulově a Jihomoravským krajským úřadem.

Nová kompozice se svým charakterem navrací k původní etapě svého vývoje - italské barokové zahradě na terasách. Důvodem je úplný zánik poslední realizované úpravy - přírodně krajinářské zahrady anglického typu, čímž se ve své celistvosti obnažily nejen půdorys původní barokové zahrady (1611-1784) a její stavební dominanty, ale i barokní princip budování prostoru jako celku. Myšlenková a kompoziční vazba zahradních teras na interiéry a architekturu zámku, města a okolní krajiny se stává opět zřetelně čitelná.

Zámecká zahrada v Mikulově - myšlenková a umělecká idea
Zahrada představuje v křesťanství symbol pozemského ráje, v Bibli nazvaného Eden, zahrada rozkoší, do níž Bůh uvedl první lidi, Adama a Evu, aby ji obdělávali a střežili. Estetická kultivace prostoru, ať už paláců, zahrad, krajiny, měst či urbanistických celků tak v přeneseném smyslu slova představuje zhmotnění dávného lidského snu o pozemském ráji. Budování těchto malých pozemských rájů nebylo ve své době projevem marnotratnosti svých tvůrců, povětšinou z řad světské i církevní aristokracie, nýbrž naplněním vůle boží - službou Bohu. Malé pozemské ráje, zahrady rozkoší plné nádhery byly zakládány po všechna období zahradního a krajinářského umění, snad nejosobitější ale vznikaly na počátku novověku - v době pozdní renesance, manýrismu a baroka. Jedním z nich je i urbanistický celek někdejšího vrchnostenského rezidenčního města Mikulova. Jeho středem je zámecká rezidence obklopená zahradou na terasách, architektonicky vzhledným městem a esteticky utvářenou tzv. komponovanou krajinou v jeho okolí. Byl založen Adamem Dietrichsteinem (1527-1590) a jeho synem kardinálem Františkem (1570-1635), velkoryse rozvíjen jejich následovníky (1636-1945), mnohokrát poničen zhoubnými požáry zámku (1719, 1874, 1945), a přesto zachován ve svojí celistvosti a historické autentičnosti.

Velkorysá kultivace prostoru jako celku, a to jak interiérů zámeckých rezidencí, tak i jejich bližšího a vzdálenějšího okolí se stala jedním z nejosobitějších přínosů pozdní renesance, manýrismu a baroka. Zámecká rezidence nebyla budována pouze jako velkolepé stavitelské dílo architektury, stejně významná byla její poloha a široké okolí, které ji vytvářely doplňující kulisu. Rezidence umístěná zpravidla ve svahu kopce představovala velkolepou rozhlednu uprostřed malých umělecky ztvárněných děl, k nimž náležely kopie antických chrámků, altán, míčovna, oranžerie, holubník a především nejrůznější vodní díla jako jsou fontány, vodotrysky, kaskády a grotty. Vybavení a uspořádání interiéru rezidence a přiléhající zahrady bylo propojeno myšlenkově, kompozičně a umělecky v jeden celek, jenž měl svůj hluboký symbolický program věnovaný oslavě a různým aspektům života; nástěnné malby sálů, sochy a sousoší nejčastěji vyprávěly slavné příběhy ze života příslušníků rodu nebo bohyň a bohů řecké mytologie.

Novým typem umělecky velkoryse ztvárněného zámeckého sálu se stala sala terrena (což v italštině znamená sál v přízemí - suterénu), propojující interiér zámku se zahradou. Zpravidla byla umístěna na straně zahrady pod hlavním sálem, běžně měla i tentýž půdorys. V programu paláců však představovala „pozemský” element laděný jako jeskyně či sklepení, tmavé a chladné, kterému byl přiřazen prvek vody, zatímco v hlavním sále, představující „nebeský” element, dominovalo světlo a vzduch. Výtvarná výzdoba poukazovala na využití tohoto prostoru jako kultovního místa.

Revoluční změnou tohoto období bylo rovněž otevření zdí paláce do zahrady a její pohledové i funkční propojení s městem a volnou krajinou. Krajina začala být umělci intenzivně oslavována a uplatňována v architektuře, krajinářství a zejména při formování idealizované parkové stylizace přírody.

Většina z někdejších osobitých pozemských rájů raného novověku byla nešetrně překryta během následujících staletí v důsledku změny dobového vkusu, přestavby měst, anebo prostého lidského barbarství. Jednou z mála šťastných výjimek je i historické jádro někdejšího vrchnostenského města Mikulova - se zámkem a zahradou na terasách ve svém středu a esteticky kultivovanou krajinou v jeho okolí. Jasný odkaz k pozemskému ráji, s nímž jeho tvůrci před staletími tento urbanistický městský celek utvářeli jako nedělitelné umělecké dílo, je zde dosud zřetelně čitelný.