Mikulov je kouskem sem přenesené Itálie
Jedna z pozoruhodností Mikulova, která se ve městě vyskytuje v různých podobách a variacích, je jeho „italský” vzhled. Mikulovu ho předurčila již sama příroda a krajina, v níž město leží jako v kolébce. Bílé korálové vápence Pavlovských vrchů se specifickými rostlinami a živočichy i mimořádně teplé a slunečné klima jako by zde vytvořily svéráznou enklávu krajiny jižní Evropy - Balkánu, Toskánska či severní Itálie. Počátkem 17. století přestavěl kardinál František Dietrichstein (1570-1636) Mikulov do podoby urbanistického celku města a esteticky utvářené tzv. komponované krajiny v jeho okolí je dosud i přes pozdější dílčí dobové přestavby ve své celistvosti zachovaný. Podle vzorů italské pozdní renesance, manýrismu a nastupujícího baroka byl tenkrát postaven klášter kapucínů s kostelem sv. Vavřince, poutní loretánská kaple (napodobenina Santa Casy v italském Loretu) s kostelem sv. Anny (dnes hrobka Dietrichsteinů), poutní kostel sv. Šebestiána s kapličkami křížové cesty na Svatém kopečku a také klášter piaristů s kostelem sv. Jana Křtitele a gymnáziem; dokončena byla i přestavba hradu na zámeckou rezidenci s divadlem, míčovnou a zahradou na terasách s vlašskými dřevinami a fontánami, na kterou navazovaly na jižním a východním okraji města obory s letohrádky a libosady a další osobité budovy a umělecká díla. Tehdy získal Mikulov svoje typické panorama s mnoha italizujícími prvky, jež splynuly s domácími specifiky do jeho unikátní podoby a atmosféry. Od té doby náležel Mikulov mezi nejvýznamnější vrchnostenská rezidenční města naší země - Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Litomyšl, Moravskou Třebovou a Kroměříž.

Komponovaná krajina na jižním okraji Mikulova
Již v první třetině 17. století, tedy dlouho před vybudováním Lednicko-valtického areálu, byly na jižním a východním okraji Mikulova provedeny rozsáhlé estetické úpravy příměstské krajiny kompozičně propojené se zámkem a vrchnostenským rezidenčním městem Dietrichsteinů. Originalita krajinářských úprav u Mikulova, Valtic a Lednice je založena na stejném principu, tj. utváření krajiny pro užitek i krásu, ale na rozdílnosti uměleckého stylu; zatímco mikulovské vychází ze vzorníků italské pozdní renesance, manýrismu a nastupujícího baroka 16. a počátku 17. století, lednicko-valtické se inspirovaly hlavně anglickými předlohami romantismu 18. a 19. století.

Do jedinečné zemědělsky užívané krajiny s vinicemi, sady, panskými rybníky, mlýny, ovčínem a jinými hospodářskými staveními v okolí Mikulova byly kardinálem zakomponovány i reprezentační místa odpočinku, společenských setkání panstva a symbolická místa rozhovorů s Bohem - dole pod městem byly tehdy založeny obory s letohrádky a libosady, tj. zahradnicky okázale upravenou částí s květinami, vinicí a sadem, a na kopci nad městem byla založena svatá hora s poutním kostelem a kapličkami křížové cesty, dnes Svatý kopeček. Tyto krajinářské úpravy inspirované Itálií představovaly ve své době bezpochyby novinku a zdroj inspirace pro okolní oblasti. Podstatná část tohoto jedinečného krajinářského díla je dosud v příměstské krajině Mikulova zachována. Jeho současná ochrana a postupná obnova probíhající od roku 2006 v rámci rozvojových programů EU mu navrací jeho bývalou krásu.

Komponovaná krajina na jižním okraji Mikulov - stavební kameny a inspirace
Již v první třetině 17. století, tedy dlouho před vybudováním Lednicko-valtického areálu, byly na jižním a východním okraji Mikulova provedeny rozsáhlé estetické úpravy příměstské krajiny, jež byly kompozičně propojené s rezidenčním městem Dietrichsteinů alejemi a pohledovými vazbami. Jeden ze základních kamenů této tzv. komponované krajiny - soubor křesťanských staveb na Svatém kopečku v Mikulově s poutním kostelem sv. Šebestiána, Božím hrobem, zvonicí a 14 kapličkami křížové cesty - je odborné i laické veřejnosti dobře známý¹. Naší pozornosti ale donedávna unikalo, že byl pouze jedním ze stavebních kamenů mnohem rozsáhlejšího krajinářského díla. Další, neméně pozoruhodné, ležely dole pod městem v pruhu panských zahrad podél potoka Včelínek, lemujících Mikulov od jihu k východu. Tvořily je dvě kamennými zdmi obehnané obory zahradnicky okázale vybavené letohrádkem, libosadem a drobnými uměleckými výtvory². Jedna z nich ležela na ose mikulovského zámku a hradu ve Falkensteinu, přímo pod okny zámecké rezidence nedaleko rybníka Šibeničník, již na rakouské straně hranice. V dolní části obory se rozkládal rybník napájený potokem Bründlbach - přítokem Včelínku. Oborní les je dnes sice vykácen, obvodová zeď je ale dosud zachovaná a vytváří tak v krajinné kulise Mikulova jedinečnou kresbu vysoké estetické hodnoty, funkční je dosud i bývalý oborní dvůr. Obora leží na staré historické cestě mezi hrady ve Falkensteinu, Mikulově a na Děvínu - celý tento prostor na jižním úpatí Pavlovských vrchů oplývá působivými krajinnými panoramaty, je protkán cyklostezkami nazvanými cesty panoramatických výhledů (Panoramatwege).

Asi půl hodiny cesty odtud, na východním okraji města na malém ostrově uprostřed Nového rybníka, ležela druhá obora. Se zámeckou rezidencí v Mikulově ji spojil dlouhý cihlový most na obloucích a dva a půl kilometrů dlouhá alej. K ostrovnímu areálu náležely i hospodářské budovy, mlýn, velká rybárna a kaskáda tří malých rybníku na Mušlovském potoce - levostranným přítokem Včelínu pramenícím pod Sirotčím hrádkem. Ještě v první třetině 20. století bylo toto místo nazýváno krajinářským skvostem jedinečné krásy, byli zde přijímáni vzácní hosté včetně císaře Ferdinanda a vévody z Windsoru (Seifert 1937)³. Podle urbanistických zásad ležely oba letohrádky na krajinných přímkách - pomyslných pohledových spojnicích významných dominant v okolí - zámky v Mikulově a Valticích, hradem ve Falkensteinu, křesťanskými stavbami na Svatém kopečku aj.

Celek komponované krajiny, který přesahuje i na rakouskou stranu hranice, na území obcí Drasenhofen, Steinebrunn a Klein-Schweinbarth, byl vybudován v letech 1611-1636 kardinálem Františkem Dietrichsteinem jako součást rodového vrchnostenského rezidenčního města a představuje nepochybně původní těžiště rozsáhlých krajinářských úprav území mezi Mikulovem, Valticemi a Lednicí. Stavební kameny komponované krajiny (správněji jen kulturní krajiny) jmenoval ve výčtu panských zahrad, kostelů a církevních úřadu již mikulovský urbář z roku 1629⁴ a zaznamenaly je historické veduty ze 17. století, první plán mikulovského panství z roku 1675 a její skica z roku 1657 i další mapy a plány panství z pozdějších období (Rigasová 2006). Originalita řešení krajinářských úprav u Mikulova spočívala v propojení dvou zdánlivě odlišných funkcí zemědělské krajiny - reprezentativní a hospodářské. Do krajiny šlechtického velkostatku s charakteristickou skladbou (rybníky, vinice, sady, zahrady, pastviny, pole) a vybavením (mlýny, rybárny, sádky, sýpky, ovčíny) zakomponoval kardinál záměrně zkrášlená místa dobové reprezentace (poutní kostel s kapličkami křížové cesty na kopci nad městem a dvě zahradnicky okázale utvářené obory s letohrádky a libosady dole pod městem v údolí potoka Včelínek) jako místa setkávání se s Bohem, při pracovních jednáních, kratochvílích ve společnosti přátel i oddechu pána - stranou všech. Takto záměrně esteticky utvářený celek zemědělské krajiny s funkcí hospodářskou i reprezentativní, kompozičně propojený s vrchnostenským rezidenčním městem a zámkem prostřednictvím alejí a pohledových vazeb, byl předchůdcem šlechtických venkovských sídel novověku, označovaných dnes jako okrasný statek (ferme ornée). Tato řešení krajinářských úprav - kultivace a užívání zemědělské krajiny na principu hospodářské účelnosti a krajinné estetiky - je dnes všeobecně prezentováno jako myšlenka, kterou do území mezi Mikulovem, Valticemi a Lednicí přinesli Liechtensteini, kardinál Dietrichstein ale tímto způsobem utvářel a užíval přírodu i zemědělskou krajinu v okolí svého města již na počátku 17. století Kardinálovy krajinářské úpravy byly tak výrazné a originální, že nemohly uniknout pozornosti Liechtensteinů, prostě jen tím, že byly realizovány v těsném sousedství valtického panství v době, kdy to ještě ani ve středoevropském prostoru nebylo běžné. Na Moravě představovaly v mnoha směrech předběhnutí své doby. Inspirace v obecném slova smyslu je nesporná.

Krajinářské úpravy Mikulova i Lednicko-valtického areálu mají velmi mnoho společného, neboť byly založeny na stejném principu - rozvíjely přirozené možnosti zdejších krajinných typů původní přírody i zemědělské krajiny rybníků, vinic, polí a pastvin na jižním a východním předpolí Pavlovských vrchů, avšak umělecké prostředky zkrášlující krajinu odpovídaly módě a stylům doby, ve které vznikaly i naturelu svých tvůrců. Zatímco mikulovské vycházely ze vzorníků zahradní a krajinné tvorby italské pozdní renesance, manýrismu a nastupujícího baroka 16. a počátku 17. století, lednicko-valtické se inspirovaly hlavně anglickými vzorníky romantismu 18. a 19. století. V těsném sousedství tak zůstaly na hranici jižní Moravy a Dolních Rakous zachovány dvě vývojové formy estetických úprav krajiny vázaných na vrchnostenské rezidenční město příslušníků nejvyšší církevní i světské aristokracie naší země. Že zde přežily staletí v téměř originální struktuře, je malým zázrakem. Estetické úpravy tak rozsáhlého údolí podél toku Včelínku prováděné feudálními vlastníky (Liechtensteiny, Dietrichsteiny a Fünfkircheny) nepřetržitě od středověku (hrady, tvrze) přes renesanci a manýrismus (rybníky, kardinálovy obory s letohrádky a libosady u Klein-Schweinbarthu a na Tichém ostrově) a baroko (bažantnice v Mikulově, Valticích a Drasenhofenu) k romantismu (krajinářské úpravy kolem lednických rybníků - LVA) jsou unikátní i ve světovém kontextu (Salašová A., MZLU ZAKA Lednice, ústní sdělení 2005). Podíl rodu Dietrichsteinů na utváření tohoto fenoménu zdejšího území na hranici jižní Moravy a Weinviertlu - užívání kulturní krajiny na principu hospodářské účelnosti i krajinné estetiky - je mimořádný, ve srovnání s Liechtensteiny je však dosud opomíjený. Přispěl k tomu pozvolný hospodářský úpadek Mikulova v 19. století způsobený celou řadou okolností, z nichž na prvním místě stály ničivé požáry rozsáhlých částí města i zámecké rezidence, masové rušení rybníků i výstavba železnice z Vídně do Brna stranou Mikulova přes Břeclav. Uzavření moravsko-rakouské hranice v souvislosti se dvěma světovými válkami a jejich devastujícími důsledky odsoudily toto území k dalšímu téměř stoletému strádání za železnou oponu, a tím i okrajovému budovatelskému zájmu svých zemí. Vše je však relativní - zásluhou dlouhé historické nepřízně zůstalo Mikulovsko-Falkensteinsko i sousední Lednicko-Valticko uchráněno od větší industrializace, a tak zakonzervováno ve své historické autentičnosti. Podstatná část jedinečného krajinářského díla je dosud na jihovýchodním okraji Mikulova zachována. Jeho současná ochrana a postupná obnova, probíhající od roku 2006 v rámci operačních rozvojových programů EU INTERREG III. a IV. ČR - Rakousko, mu navrací někdejší krásu.

Inspirací pro budování komponované krajiny u Mikulova byla především mimořádná tvůrčí atmosféra doby na přelomu 16. a 17. století. Jejím osobitým přínosem se stalo budování či zvelebování vrchnostenských rezidenčních měst, ve kterém zámecká rezidence vytvořila s okolním poddanským městem jeden sídelní organismus. Poddanské město se stalo ekonomickým a správním centrem šlechtického velkostatku a zároveň i společenským a politickým centrem aristokratického dvora. Vzhled města proto musel odpovídat velkoleposti zámecké rezidence. Samostatný okruh inspirace představují domácí moravská a česká města - především nepočetná tvorba období třicetileté války, která výtvarně navazuje na pozdně renesanční severoitalská města, která v našich zemích trvá přibližně od druhé poloviny 16. století do konce devadesátých let 17. století. Je představována především honosnými šlechtickými sídly Albrechta Eusebia z Valdštejna v Praze a Jičíně (Herout 1983: 43-210), dále rodovým sídlem Hynka Valdštejna v Brtnici, které po Bílé hoře získal (1623) italský rod z Collalto et San Salvatore a také rodovým sídlem Dietrichsteinů v Mikulově. Projekt ojedinělé urbanistické přestavby města spojené s estetickou úpravou širokého okolí Jičína je na rozdíl od Mikulova bohatě dokladovaný, a zřejmě také proto známější a široce publikovaný. O společném zdroji inspirace krajinářských úprav obou měst však není pochyb, což nejlépe dokládají letecké záběry. K projektu přestavby Jičína přirovnává „radikální přestavbu Mikulova a okolí” také historik Metoděj Zemek.

Inspiračním zdrojem evropského prostoru za Alpami se stala zejména okázalá letní sídla zejména církevní aristokracie Toskánska a severní Itálie. Zde tenkrát stavěli císařům, papežům, biskupům, kardinálům a dalším aristokratům z řad slavných rodů Medicejů, Sforzů, Farnese, Gonzagy, Este, Aldobrandini, Borgiů aj. nádherné paláce nejlepší stavitelé, řemeslníci a umělci Itálie. Středověká italská městečka Frascati, Tivoli, Capralola, Fiesole, Luca, Siena, Cetinale, Gimignano, Bagnaia, Parma, Mantova, Modena a mnoho dalších jsou dnes klenotnicí památek pozdní renesance, vrcholného manýrismu a baroka. Zde jsou s velkou péči udržovány velkolepé šlechtické paláce s vazbou na město i venkovská sídla a jejich zahrady, zasazené do tradičně užívané zemědělské krajiny s vinicemi a olivovými háji, poli a loukami, protkanými alejemi cypřišů - krajiny, která byla odedávna kultivované jedinečným a pozoruhodným způsobem. Zemědělská venkovská krajina Itálie byla povýšená na úžasný kompoziční prvek již od antiky. Stala se zdrojem inspirace pro krajinotvůrce na celém světě⁵. Kardinálovo město obklopené pruhem panských zahrad a zemědělskou krajinou velkostatku mělo mnoho společného s venkovskými villami Itálie.

Základním inspiračním zdrojem zahradního umění manýrismu a nastupujícího baroka Itálie i ostatní Evropy se staly především vatikánské terasy. Byly projektované slavným italským architektem Donato Bramantem (1414-1514), tvůrcem slavné poutní kaple (Svaté chýše - Santa casa) v italském Loretu, jejíž kopii nechal v Mikulově postavit v roce 1623 kardinál Dietrichstein; proslulými se staly i letní sídla Mediceu z doby kolem roku 1540 v Castellu a Pratolinu na předměstí Florencie a prudce svažitá zahrada paláce rodu Este v Tivoli u Říma, vybudovaná kolem roku 1550 - všechna tato díla ohromovala svojí monumentalitou, velkolepostí a vazbou na okolní krajinu - téměř současně s výstavbou byly publikovány a nezůstaly proto Evropě neznámé.

Jako inspirace pro Mikulov připadají v úvahu venkovská sídla z okruhu Ippolita Aldobrandiniho (1536 - 1605) ze slavného rodu z Florencie, vyslance v Madridu a Polsku a později (1592 - 1605) papeže Klimenta VIII., přítele Adama Dietrichsteina a velkého ochránce jeho syna kardinála Františka. Papež Kliment VIII. si v letech 1598-1603 nechal vybudovat své letní sídlo ve svahu nad městečkem Frascati koncipované jako velkolepá rozhledna belveder. Stavbu realizoval pro papeže jeho synovec kardinál Pietrio Aldobrandini (1571-1621), protěžovaný příbuzný v jeho službách (nepot). Villa Aldobrandini je jedním z nejpozoruhodnějších děl zahradního a stavebního umění vrcholného manýrismu. Autorem tohoto velkorysého projektu komponovaného jako vodní zahradní divadlo je Michellangelův žák Giacomo della Porta, po jeho smrti vedl práce Carlo Maderna a Federico Fontana. V době přípravy i realizace tohoto díla se kardinál Dietrichstein v Římě často v blízkosti papeže Klimenta VIII. zdržoval za svých studií (1588-1591) a následně v jeho diplomatických službách. Jako papežův chráněnec byl v centru dění a jistě o budování jedinečného papežova letního sídla věděl. Vždyť papež Kliment VIII. si Františka Dietrichsteina oblíbil téměř jako vlastního syna (Balcárek 1990:13). Frascati vzdálené dvacet kilometrů jižně od Říma bylo již od antiky oblíbeným letním sídlem císařů pro svoje mírné klima, malebnou zvlněnou krajinu a vyhlášené vinice. V sousedství Villy Aldobrandini vyrostla celá řada podobných venkovských sídel se zahradami. V souvislosti s Mikulovem je zajímavé, že jednu z nich, Villlu Mondragone (architektonicky skvostné sídlo a navazující zahrady podle plánu slavného Martino Longhi da Viggiú) postavil kardinál Marco Sittico Altemps z Koruran. Jeho synovec Marco Sittico (1574-1619) vévoda z Korutan salzburský arcibiskup a zemský kníže vybudoval podobnou villu v letech 1613 - 1617 ve velké oboře v Hellbrunnu u Salzburgu. Velkolepého letní sídlo s dílem vodních her, vodních automatů, fontán a grott předvádí unikátní program, ve kterém soubor plastik zobrazuje postavy oper hraných na salzburském arcibiskupském dvoře. Toto venkovské šlechtické sídlo na cestě z Říma do Vídně bylo inspirací pro celou řadu paláců a jejich zahrad v širokém okolí (Vranov, Frohsdorf, Schönbrunn, Hagenberg u Mistelbachu). Dnes je jediným kompletním čtyři sta let fungujícím vodním dílem tohoto typu z počátku 17. století, z doby vrcholného manýrismu a nastupujícího baroka (!), a nejstarším dílem tohoto typu na sever od Alp (Preiss 1974: 204-211). Jako předloha pro Salzburg jsou udávány Villa Medici di Castello u Florencie, Villa de Este v Tivoli u Říma a Villa Aldobrandini ve Frascati. V době, kdy se ve Frascati stavěla Villa Aldobrandini působil (1601) Marco Sittico Altemps na římském dvoře papežova synovce kardinála Pietra Aldobrandini. Tehdy se v Římě často pohyboval i kardinál František Dietrichstein, chráněnec papeže Klimenta VIII. Je možné, že se současníci Marco Sittico Altemps (arcibiscup salzburgský) a František Dietrichstein (biskup olomoucký) znali, zvlášť když oba studovali na Collegiu Germanicu v Římě. Je velmi pravděpodobné, že kardinál Dietrichstein arcibiskupskou rezidenci v Helbrunnu znal a mohla být spolu s ostatními italskými vzory jednou z inspirací pro mikulovský rezidenční zámek se zahradou a krajinářské úpravy v okolí Mikulova.

Závěr
Mikulov - vrchnostenské rezidenční město s palácem, kláštery, kostely, poutní loretou, poutní svatou horou a zahradnicky utvářenými oborami s letohrádky a libosady - byl kardinálem zjevně založen s myšlenkou na pozemský ráj Eden zahradu rozkoší⁶. I přes kusost zatím dostupných zpráv vyplývá, že jeho výstavba neprobíhala nahodile, ale podle předem stanoveného urbanistického záměru, který řídili vzdělaní a zkušení stavitelé. Ti byli, jak dokládají zprávy z okolních panství jižní Moravy i Dolních Rakous, nezřídka i projektanti zahradních a krajinářských úprav. Dobře čitelný je zejména cit pro místo a využití všech jeho možností - otevření paláce do zahrady a její propojení s volnou krajinou pohledovými vazbami. Nová kompozice kardinálova Mikulova je mimořádně osobitá, a jen zdánlivě byla dosažená bezděčně nahodilým vložením nových staveb do již založeného středověkého půdorysu města. Rafinovanost estetického účinku uměleckého ztvárnění přírody v okolí Mikulova prostřednictvím prosté neokázalé architektury kostela i kaplí na Svatém kopečku i obor s letohrádky a libosady dole pod městem v údolí Včelínku je čítankovým příkladem umění manýrismu. Kompozice poutního komplexu - umístění kostela, kaplí, jejich vazba na poutní loretu, zámeckou rezidenci a její zahradu na terasách, komponovanou krajinu a příjezdové cesty od Vídně, Brna, Znojma i Valtic nebyla jistě dílem náhody - citlivé zásahy jen nevtíravě zlepšovaly to, co se již předtím dalo popsat jako dokonalost. Ona krása uměleckého díla na samé hranici kýče, bez stopy pejorativního významu, byla vytvořená zdánlivě bezděčně, avšak rukou nadaného pozdně renesančního, manýristického tvůrce. Snad právě v této rafinovanosti estetického zážitku,jež byla vrcholnou metou umělců té doby, tkví ona nepolapitelnost a magičnosti „krásna” Mikulova především. Takových míst není mnoho ani v Itálii - kolébce tohoto typy rezidenčních měst raného novověku (!). Rukopis (nadání, krása, vzhled) italské pozdní renesance, manýrismu vepsaný do stávající středověké struktury města nadaným tvůrcem a srostlý se specifiky Pavlovských vrchů je dosud největší originalitou Mikulova přes všechny jeho pozdější dílčí přestavby. Stal se jedinečnou památkou této doby, kterou však nelze onačit, jak bývá často prezentováno, za památku barokní. Plně to zapadá do ostatních kardinálových aktivit a jeho historické úlohy ve vývoji Moravy a širšího prostoru střední Evropy. Celek kardinálova vrchnostenského rezidenčního města a komponované krajiny v jeho okolí z doby pozdní renesance, manýrismu a nastupujícího baroka je dosud zachován ve své původní struktuře. Významně ho přitom neporušily ani jeho pozdější dílčí přestavby vynucené zhoubnými požáry v letech 1673, 1719, 1784.

¹ Křížová cesta na Svatém kopečku v Mikulově je kulturně historickou památkou evropského významu, neboť je prvním stavebním celkem tohoto typu na území někdejších zemí Koruny české. V širším prostoru za Alpami je o málo starší (1609-1617) jen soubor Kalwaria Zebrzydowicka v Polsku (Royt J. Ff. KU, ústní sdělení 2006). V zemích na sever od Alp se staly poutní svaté hory jako dobové a regionální reprodukce jeruzalémské křížové cesty běžnými až koncem 17. a začátkem 18. století. Inspirací pro Mikulov byla zjevně jedna z nejstarších poutních svatých hor, které byly od konce 15. století hojně budovány v severní Itálii, v okolí Milána na předhůří Alp. Udávány jsou svaté hory v městech Orta, Varese a Varallo, spojené s uctíváním Panny Marie a evropskou rekatolizací (Dehio 1941). Kardinál Dietrichstein jako významný představitel rekatolizace Moravy a vyznavač mariánského kultu znal tato místa s velkou pravděpodobností dobře, ať již z osobní poutě, nebo z kázání. Svaté hory nebyly tehdy běžné ani v Itálii - představovaly spíše slavnou novinku, o které se ve společnosti vysokých církevních hodnostářů z okruhu papežského dvora jistě živě diskutovalo. Obzvlášť, když věhlas první svaté hory ve Varallo je spojen se jmény sv. Karla Boromejského a dalších významných světských i církevních aristokratů, architektů, malířů, sochařů a umělců tehdejší Itálie. Zakládání prvních svatých hor zde mělo svá pravidla - místo nebylo vybíráno nahodile, většinou to byl holý kopec tvaru lebky svým tvarem podobný skutečné Kalwarii na jihozápadním okraji Jeruzaléma. Samotné založení církevního souboru pak souviselo zpravidla s přítomností kláštera a výstavbou chrámu, kostela nebo kaple zasvěcené uctívání Panny Marie. Rovněž církevní soubor na Svatém kopečku v Mikulově byl od počátku budován jako součást širšího duchovního programu s kapucínským klášterem a poutní kaplí loretou - jsou v svázány v jeden celek obdivuhodně osobitou kompozicí. Prostřednictvím pohledových propojení mají mnohovrstevnatou vazbu na ostatní architektonicky významné stavby ve městě i navazující krajině. K souboru církevních staveb na Svatém kopečku v Mikulově dnes náleží celkem čtrnáct kaplí, které však nevznikly naráz. Jejich současná podoba pochází z doby renovačních zásahů mikulovského probošta barona Bartensteina (1862-1863). Výzdoba několika plechových dvířek do kapliček nese ale dodnes manýristický ornament. Již počátkem 17. století tak získal Mikulov a krajina v jeho okolí rozměr jedinečnosti a nezaměnitelnosti, platný dodnes (!).
zpět do textu

² Pozoruhodné formy nabyly obory v pozdní renesanci, manýrismu a baroku - pokračováním rozlehlého, přísně uspořádaného parku se stala obora uspořádaná zahradnicky stejně okázale. Zámecký park přecházel do obory často přímo, vstupu zvěři bránil jen dřevěný nebo živý plot. Jako doplněk praktického nebo symbolického významu vytvářeli umělci v oborách drobné stavební výtvory - různé antické i křesťanské chrámky, gloriety, grotty i výtvarná díla sochařského umění. Samozřejmou součástí obor se staly letohrádky a libosady tj. zahradnicky okázale upravované části s květinovými partery, vinicemi a sady, les byl členěn palouky, průseky, cestami a vodními plochami. Počínaje 16. stoletím se obora zakládala již jako výtvor spojující panské sídlo s okolní volnou krajinou - typické pro tuto dobu byly dlouhé aleje dubů, ale častěji topolů, lip a jírovců. Pronikání barokní zahrady z vlastního ohraničeného areálu do volné krajiny se stalo základním rysem krajinářských úprav celé pobělohorské éry (Wolf a spol. 1976). Tuto kompozici krajinářského díla zakresluje i první plán mikulovského panství z roku 1675 a jeho náčrt z roku 1657 i nedatovaný plán manýristických zahradních úprav obory a libosadu na Tichém ostrově.
zpět do textu

³ V rámci ČR je toto krajinářské dílo ojedinělé - jednou z prvních inspirací pro stavbu tohoto typu (útočiště klidu panovníka na ostrůvku uprostřed vodní plochy) mohli zahradní a krajinní tvůrci najít např. u slavného venkovského sídla císaře Hadriana u Říma; rovněž i na Isola Madre, jednom z Boromejských ostrovů v jezeře Maggiore v severní Itálii, kde vyrůstal v původním rodovém sídle svatý Karel Boromejský; souvislost s Tichým ostrovem u Mikulova má zjevně i ostrov s pavilonem v rybníku, který byl jako součást barokní komponované krajiny vybudován v roce 1680 hrabaty z Sinzendorfu při zámku Hagenberg u Mistelbachu asi 30 km jižně od Mikulova. Po jeho hladině zde prováželi gondoliéři povolaní sem z Benátek v gondolách společnost hostů. Rakouští odborníci považují zámek Hagenberg za nejzajímavější barokní krajinářský celek v historii zahradní tvorby a hrabata z Sinzendorfu za tvůrce, kteří sem přinesli kulturu krajinářství, jež postavila vodu do centra zahradního umění tohoto suchého regionu; domnívají se, že zdejší umělecky ztvárněné jezero s pavilonem uprostřed, se stalo předobrazem (!) pro vytvoření systému rybníků v slavném liechtensteinském parku v Lednici (Ludwigsdorf 2001). Mimořádně významné je ale v této souvislosti srovnání s podobným ostrovním areálem v rybníku Nový u Mikulova, vyjmenovaném již ve svojí celistvosti mikulovským urbářem z roku 1629, a rovněž i pracovní vazba šlechty i jejich zahradníků mezi jednotlivými panstvími. Dvě lodičky tvaru gondoly zaznamenává zřetelně na hladině Nového rybníka již první mapa mikulovského panství z roku 1675 (Rigasová, dizertační práce MZLU Brno, ZAKA Lednice 2006).
zpět do textu

⁴ ... „v městě Mikulově proboštství a kostel svatého Václava, mariánskou kapli loretu, kostel a klášter kapucínský, špitál s kostelem u svatého Jana Křtitele, na Svatém kopečku kostel svatého Šebestiána s kaplemi křížové cesty s krásnými figurami, zámek v Mikulově venku i uvnitř dobře vybudovaný s pokoji překrásně vyzdobenými a vším potřebným zařízenými., park pod zámkem s různými vlašskými dřevinami a fontánami, pod městskými hradbami zelinářská zahrada, velmi rozsáhlá ovocnářská a zelinářská zahrada u Větrných mlýnů, při ní obora a pěkný letohrádek, pěkný libosad na ostrově Porz (Tichý) s letohrádkem a s rozmanitými uměleckými výtvory, zvláštní zelnice a štěpnice u města, nazývaná Jelení zahradou, ovocnářská zahrada nad městem na Svatém kopečku”, ...
zpět do textu

⁵ Toskánsko mělo vždy svoji vlastní identitu., dokonce až do té míry, že se termín „toskánská krajina” používá na celém světě k označení krajiny, kde se šťastnou náhodou vedle sebe nacházejí zvlněné kopce, pahrby a údolí pokrytá svěží zelení společně s olivovými háji a vinicemi. Bohatství země dalo vznik oněm obrovským dědičným statkům, které půvabně oživují pravidelné vzorce krajiny. Dokonce i venkovské domy v barvě hlíny a klikaté cesty lemované cypřiši jsou nedílnou součástí harmonického celku (Poli 1996: 42-44).
zpět do textu

⁶ V křesťanství představuje zahrada jednu z nižších forem ráje, z nichž nejvyšší je totožná s Bohem, nižší je sídlem Boha a nejnižší je rájem pozemským. Ta je v bibli označena jako Eden, což v hebrejštině znamená zahrada rozkoše. Do ní uvedl Bůh první lidi, Adama a Evu, aby ji obdělali a střežili. Vytvářet enklávy pozemské ráje je proto křesťanskou službou Bohu, neboť se tím opakuje vůle Stvořitelova. V době pozdní renesance, manýrismu i baroka byla tato idea neobyčejně silná. Snad nejosobitější rajské enklávy vytvářel právě manýrismus (Preiss 1974).
zpět do textu

Citovaná literatura
Balcárek P. (1990): Kardinál František z Dietrichsteina (1570-1636), Muzeum Kroměřížska. Kroměříž
Dehio G. (1941): Handbuch der deutschen Kunsdenkmäler in der Ostmark, Wíen.
Herout J. (1970): Staletí kolem nás. Orbis Praha.
Hess H. (1988): František z Assisi, Insel Verlag. Frankfurt am Main.
Hocke G. R. (2001): Svět jako labyrint / Manýrismus v literatuře. Triáda H&H. Praha.
Hubala E. 1965: Burgen und Schlösser in Mähren. Verlag Wolfgang Weidlich, Frankfurt am Main.
Elsinger R. (1987): Heimatbuch Nikolsburg. Kulturverein Nikolsburg Wien.
Janáček J. (1978): Valdštejn a jeho doba. Nakladatelství Svoboda Praha.
Poli C. (1996): Toskánsko. White Star. Vercelli. Slovart 2003.
Preiss P. (1974): Panoráma manýrismu, Odeon Praha 1974.
Seifert L.(1937): Nikolsburg - Geschichte der Stadt in Wort und Bild A-3390. Melk.
Wolf R., Chrous M., Kokeš O., Lochman J. (1976): Naše obory. Státní zemědělské nakladatelství Praha.
Zemek M., Richter V., Krsek ., Stehlík M.(1971): Mikulov. BLOK Brno.
Rigasová M.(2006): Vývoj krajiny Mikulova za Liechtensteinů (1249 -1560) a Dietrichsteinů (1575 -1945) s důrazem na krajinářské úpravy z let 1611-1636 mezi Mikulovem a Sedlecem; Dizertační práce MZLU Brno ZAKA Lednice 2006.
Rigasová M (2007): Krajina našich předků - Mikulovsko Falkensteinsko, Město Mikulov 2007.

Zámek-zahrada-město-krajina - foto