Historie
Mikulovský hrad byl původním rodovým sídlem Liechtensteinů (1249-1560), zahradu zde ale vybudovali až první příslušníci rodu Dietrechsteinů (1575-1945). První zmínka o zahradě pod zámkem pochází z roku 1690 ze závěti Adama Dietrichsteina, zakladatele této moravské větvě rakouského šlechtického rodu z Korutan. Zahrada byla založena na jižním a východním svahu Zámeckého kopce (278 m n. m.), kde ovšem zcela chyběla větší rovinná plocha. Strmé skalnaté svahy byly proto rozšířeny do dnešních rozměrů navážkou hlíny do zahradní terasy (11 752 m²).

Další rovinná plocha pro zahradu vznikla na východní straně hradního paláce v souvislosti s přístavbou nových sálů a budov. Vzhledem k tomu, že hrad stál vysoko na skalách Zámeckého kopce, byla nejdříve vybudovaná masivní stavební podnož, kterou vytvořila tzv. Temná brána (při vstupu na krátkou cestu do zámku z Čestného nádvoří) a velký altán úctyhodných rozměrů, jenž vyrůstá ze základů východního okraje hlavní zahradní terasy a je přistavěn přímo k mohutnému skalnímu masivu, na kterém stojí původní hradní palác. Jsou nedílným stavebně architektonickým celkem a jejich výstavba zřejmě do značné míry probíhala současně (přibližně v letech 1663-1682). Toto pozoruhodné řešení vytvořilo vysoko v přízemí nových budov dvouúrovňovou rovinnou plochu s vyšší kamennou terasou (800 m²), nesenou masivními oblouky velkého altánu (přístupnou z prvního zámeckého nádvoří), a níže položenou na altán navazující východní zahradní terasou (1206 m²), přístupnou z druhého zámeckého nádvoří. Východní zahradní terasa, původně letní jízdárna, je jednou z nejrozsáhlejších zahradních rovinných ploch, jež byla v roce 2002 obnovena s odkazem k italské barokové zahradě. Je jedinečnou ukázkou ústřední myšlenky stavitelství baroka - prostoru ztvárněného jako esteticky působivý celek - zahradní terasa položená vysoko nad městem přestupuje svoje hranice a stává se součástí svého okolí. Pohled z terasy na panorama architektonicky vzhledného města a esteticky utvářené krajiny s kostelem sv. Šebestiána a kapličkami křížové cesty na Svatém kopečku je magický a nezaměnitelný. Velký altán s kamennou a zahradní terasou a ve svém přízemí předsunutou oranžerií je bezpochyby jednou z největších architektonických pozoruhodností mikulovského zámku a jedinečným protipólem Svatému kopečku (368 m n. m.).

Nevšední řešení má rovněž i třetí rozsáhlá rovinná plocha zámecké zahrady, jdoucí po celém jižním a západním obvodu zámeckého areálu, která je podepřená 26 mohutnými cihlovými obloukovými pilíři. Byla vybudována na přelomu 18. a 19 století a nese pohodlnou vozovou příjezdovou cestu na zámek. Zde pod jihozápadním bastionem bylo dříve situováno velké lomené schodiště propojující zahradu se salou terrenou v suterénu a hlavním reprezentačním sálem v prvním podlaží zámku. V blízkosti schodiště stávalo velké vodní dílo - fontána s vodotrysky a glorietem s volutovým štítem (vybudované přibližně mezi lety 1611-1738), které tvořilo architektonický protipól kostelu a kapličkám na Svatém kopečku. Toto monumentální dílo, označované v první moravské topografii z roku 1792 jako „všeliké dílo grotta”, je zřetelně vidět na dobových vedutách Mikulova, zaniklo však bohužel v souvislosti s budováním příjezdové cesty. Stavebním artefaktem této tzv. pohledové zahradní grotty je cihlová nika ve vnitřní opěrné zdi příjezdové cesty.

Uspořádání zámecké zahrady této doby je zakresleno na půdorysu zámku a jeho okolí, datovaném lety 1710 - 1720. Na ose hlavního průhledu je zahrada rozdělena dvěma kašnami, větší v jižní části (zachovanou) a menší v severní třetině plochy (zaniklou). Na celé východní a severní straně této zahradní plochy stojí velká oranžerie. Její východní křídlo tvoří přízemí velkého altánu, severní odděluje zahradu od vstupního prostoru do zámku z Náměstí. Budování těchto pravidelných formálních zahrad s oranžeriemi podnítila neobyčejná oblíbenost pěstování okrasných subtropických rostlin. Baroková zahrada měla vytvořit především vzhlednou plochu před oranžerií, kam se v létě podél cest rozmisťovaly nádoby s teplomilnými citroníky, pomerančovníky, granátovými jablky a celou řadou dalších vzácných bylin i dřevin.

Na stavbě oranžerie a vybavení zahrady se účastnil v letech 1689-1706 zřejmě hlavně Jean Trehet, francouzský čalouník a návrhář koberců a zahrad, od roku 1689 dvorní zahradník u vídeňského císařského dvora. Na sochařském a stavebním vybavení se podíleli rovněž umělci činní současně na císařském dvoře ve Vídni a šlechtickém panství rodu Liechtensteinů ve Valticích a Lednici. Mezi jinými to byli kameníci Andrea Steinböck z Eggenburgu a Filip Natter, sochaři Jan Stanetti a Mathias Roth, italský štukatér Giacomo Antonio Corbellini a malíř na sklo Jan Heling Kirchberg. Corbellini vytvořil například v roce 1698 pro jednu ze zahradních kašen dvě labutě a satyra, Mathias Roth zase fontánku s mušlemi, dodnes zachovanou v torzu. Na rozsáhlých úpravách zámku pracovali i další významní vídeňští umělci, například slavní Johan Bernhard Fischer z Erlachu a jeho žák Jean Lucas Hildebrand.

Veškerou nádheru honosné pozdně renesanční až raně barokní rezidence a její zahrady pohřbil v roce 1719 obrovský požár. Tehdy obnovil zámek (do roku 1738) ve stylu vrcholného baroka (přibližně do dnešní podoby) kníže Walter Xaver Dietrichstein. Vybudoval reprezentativní Čestné nádvoří při vstupu do zámku z městského náměstí s pozoruhodně umělecky ztvárněnými vysokými zídkami, které oddělují na jihu zahradu a na severu hospodářský dvůr. Obě zdi lemují ještě řady prolamovaných kamenných podstavců se sochami bust antických vládců. Sochařské práce jsou dílem Ignáce Lengelachera, nejvýraznějšího představitele moravského barokního sochařství své doby, jenž před příchodem do Mikulova pracoval ve Vídni, kde se účastnil sochařské a štukatérské výzdoby císařských paláců a zahrad. Lengelacher vytesal rovněž sousoší Neptuna s Nereidkou (zachované v torzu) pro kašnu zámecké zahrady a nástěnné sousoší na prvním nádvoří zámku.

Kované mřížoví okenních průhledů zídky a brány při vstupu do zahrady vytvořil brněnský umělecký kovář Heinrich Gottfried Förster. Umožňuje průhledy z Čestného nádvoří do zahrady a dál do okolní krajiny, opticky tak malý prostor nádvoří zvětšují, přičemž zachovávají jeho intimitu. Kovaná zábradlí, okenní a dveřní mříže patří vedle Lengelacherových soch mezi největší umělecké památky interiérů i exteriérů mikulovského zámku. Okázalost této barokní rezidence a její zahrady zachycuje rytina zámku z doby kolem poloviny 18. století.

Obnova
Na konci druhé světové války byly mikulovský zámek a jeho zahrada do základů zničeny obrovským požárem. Zatímco práce na budově byly zahájeny téměř okamžitě, zámecká zahrada zůstala rozsáhlým staveništěm a skladem stavebního materiálu až do osmdesátých let 20. století, kdy bylo započato s terénními úpravami. Jejich autorem je Zdeněk Novák, rodák z Valtic a významná osobnost památkové péče ČR, jehož jméno je spojeno se záchranou a obnovou mnoha historických zahrad, mimo jiné má hlavní zásluhu na zapsání LVA na seznam UNESCO. Autorem návrhu vegetační a kompoziční obnovy mikulovské zámecké zahrady je Ivar Otruba, významná osobnost zahradní a krajinářské architektury a tvorby ČR, dlouholetý pedagog Zahradní fakulty v Lednici MZLU v Brně, tvůrce četných zahradních úprav doma i v zahraničí a autor mnoha odborných knih. Na realizaci terénních a vegetačních úprav se podíleli mikulovští zahradníci, hlavně Karel Provázek. Pro veřejnost byla zámecká zahrada otevřena symbolicky na Den muzeí 18. května 2002.

Zejména finanční možnosti nedovolily obnovit zámeckou zahradu v čistém uměleckém stylu najednou. Autoři obnovy proto zvolili postupnou regeneraci zahradních teras a zachovaných architektonických prvků jejich původního vybavení (Čestné nádvoří, velký altán, oranžerie, schodiště ze saly terreny do zahrady, fontány a kašny aj.).

Současná zahradní úprava Čestného nádvoří pochází z poloviny osmdesátých let 20. století, kdy byly původní travnaté plochy s tvarovanými dřevinami nahrazeny říčními valouny jako odkaz k jedné z podob barokní dlažby. Dominantním kompozičním prvkem Čestného nádvoří je také mohutný exemplář břečťanu popínavého při vstupu do tzv. Temné brány - mohutné stavby podpírající výše položenou východní zahradní terasu. Tato liána, jež je původní dřevinou okolních teplomilných šípákových doubrav a dubohabřin, dorůstá na Zámeckém kopci velikosti rozměrných stromů a zásluhou příznivého klimatu každoročně bohatě kvete, ačkoliv v přírodě se tak stává jen zřídka. Pne se po zdech a věžích zámku do výšky několika pater, pěkně působí i na opěrných zdech zámeckých budov. V roce 2007 byla sochařská výzdoba Čestného nádvoří restaurována za finanční spoluúčasti Norských fondů.

Nové vegetační a kompoziční úpravy zahradních teras zdůrazňují původní záměr někdejších tvůrců barokové zahrady - vazbu na architekturu zámku, město a okolní krajinu. Hodnota mikulovských zahradních teras spočívá především v samotné výjimečnosti polohy zahradního prostoru na příkrých skalnatých svazích jižního úpatí Pavlovských vrchů. Při své obnově jsou proto komponovány jako nevšední zahradní vyhlídky do okolní krajiny - jako odkaz k italské barokové zahradě.

Zajímavostí květinových záhonů zámeckých teras jsou původní druhy rostlin okolní přírody, jako jsou kavyly, koniklece, hlaváčky, kosatce, třemdavy, chrpy, šalvěje, netřesky či mateřídoušky, zatímco téměř chybí obvyklé zahradní kultivary. Teplé klima a hojnost slunce umožnily vysadit také teplomilné dřeviny, a to nejen původní domácí: dub šípák, dřín obecný, višeň mahalebku, jeřáb břek, oskeruši domácí, ale i exotické teplomilné okrasné stromy a keře: katalpu trubačovitou, pavlovnii plstnatou, liliovník tulipánokvětý, kaštanovník jedlý, fíkovník smokvoň, granátové jablko či mandloň obecnou, což podtrhuje jižanský charakter tohoto místa.

Historie - foto

Čestné nádvoří - foto

Jižní terasa pod Salou terrenou - foto

Velký altán s kamennou terasou
východní zahradní terasa - foto

Zahradní terasy na východní
a jižní straně zámku - foto