Gotické umění severní Itálie měly v nedávné době možnost obdivovat tisíce návštěvníků severoitalského Udine na výstavě nesoucí název "Skvosty gotiky akvilejského patriarchátu".
Civici Musei di Udine, které výstavu realizovalo, nabídlo po jejím ukončení v dubnu 2009 zapůjčit tyto poklady Regionálnímu muzeu v Mikulově. Zdejší muzeum mělo mnoho dobrých důvodů nabídku přijmout a stát se kurátorem výstavy "Gotika severní Itálie", obohacené o celou řadu exponátů z českých a moravských sbírek. Podtitul výstavy "České země a Furlansko ve středověku" pak odkazuje na spojitost mezi těmito zeměmi a Mikulov zde má pak vpravdě význam symbolický. Vždyť právě touto částí jižní Moravy procházela starobylá jantarová stezka, která spojovala Jadran s pobřežím Baltského moře. Byla nejen obchodní spojnicí, ale díky ní proudila celá řada kulturních a civilizačních impulsů mezi oblastmi, jež si byly vzdálené jak geograficky, tak i jazykově. Proto i připomínka tradice těchto dávných kontaktů má svůj význam, a to zvláště dnes, v době intenzivní evropské integrace a za současného českého předsednictví Evropské unii.
Doba, kdy po jantarové stezce převáželi obchodníci své zboží, není však jediným obdobím, v němž vztahy mezi českými zeměmi a severním Jadranem byly intenzivní. Středověkem s množstvím písemných pramenů vstupuje na scénu celá řada konkrétních osobností a osudů spojujících tyto oblasti. Prvním takovým propojením českých zemí a Furlanska bylo ustanovení Svatobora, syna knížete Spytihněva II. (1031-1061), akvilejským patriarchou (1085-1086). Jako patriarcha Fridrich spravoval svěřený úřad po dva roky, než byl zavražděn. Přesto, že zde působil jen krátce, stihl založit několik významných klášterů.
Historie Furlanska a českých zemí se opět protnula ve 13. století, kdy český král Přemysl Otakar II. usiloval o ovládnutí Akvilejského patriarchátu. Dle legendy byl jeden z vojáků jeho vojska otcem později známého františkána Oldřicha (Odorika) z Pordenone (1276/1281-1331). Ten sám sebe nazýval Odoricus Boemus. Oldřich podnikl na popud papeže Jana XXII. dalekou cestu k mongolskému dvoru. V roce 1316 se vypravil z Benátek a putoval přes Cařihrad, Arménii, Indii, ostrovy jihovýchodní Asie až do Pekingu, kde sídlila vládnoucí mongolská dynastie. Na cestě zpět zřejmě jako vůbec první Evropan navštívil Tibet. Oldřichovy zápisky z cest byly, zřejmě až po jeho smrti, vydány a spolu s cestopisem Marca Pola patří k dílům, které líčí reálie tehdejší doby velmi věrně. Přestože byl Oldřich na území akvilejského patriarchátu uctíván jako svatý, oficiálně byl blahořečen papežem Benediktem XIV. až 3. července 1775. Pohřben je v kostele Panny Marie Karmelské v Udine.
Asi nejvýznamnější kapitola vzájemných vztahů českých zemí a Furlanska nastala ve 14. století za vlády Lucemburků, především pak za císaře Karla IV., který ve Furlansku často pobýval a velmi významně se angažoval v místní politice. Jeho bratr Mikuláš (1322-1358) byl v letech 1350-1358 akvilejským patriarchou a rovněž vikářem Terstu a Toskánska a generálním vikářem ve Feltre a Bellunu. V roce 1354 mu byl Karlem IV. darován zlomek údajného autografu evangelia sv. Marka, jehož faksimile je prezentována v rámci výstavy. Dalším z Lucemburků, jenž se stal patriarchou akvilejským, byl Jan Soběslav (1352-1394), synovec Karla IV., který se však netěšil příliš dobré pověsti a zemřel násilnou smrtí. Vzhledem ke klatbě na něj uvalené byl pohřben tajně bez církevního obřadu v hrobě svého předchůdce Mikuláše v kapli Božího Těla v katedrále v Udine.
Přestože se ve Furlansku později angažoval i císař Zikmund, nebyly osobní vazby s českými zeměmi již nikdy tak intenzivní. Za zmínku však jistě ještě stojí fakt, že desátý mikulovský probošt Jan Jakub Cecchotti z Ehrensbergu (1746-1761) se narodil v severoitalské Gorizii a jeho následovník František Filip Inzaghi (1761-1773) se nakonec stal biskupem v Terstu.
Stojí tedy za námi dlouhá tradice, která je do jisté míry zavazující a stává se výzvou k opětovnému navázání vztahů. Ty byly, jak historie ukazuje, vždy oboustranně obohacující. Doufám proto, že tato výstava se může stát též inspirací a novým podnětem k hledání možností kontaktů v současné době.
Dík za to, že naše veřejnost má možnost seznámit se s celou řadou unikátních památek, z nichž některé jsou představeny vůbec poprvé, patří firmě HTS Systems, s. r. o, a Klubu Unesco v Aquileji, které byly hlavními iniciátory projektu. Poděkování náleží samozřejmě také Městskému muzeu v Udine za vstřícnost k realizaci tak náročného podniku. Věřím, že pozitivní ohlas veřejnosti bude dostatečnou odměnou všem zúčastněným.

© Regionální muzeum v Mikulově 2008